Halloween Story: The Sims Creepypasta

31. října 2015 v 18:30 | Kath |  Píšu
A je to tady, přesně, jak jsem slíbila - můj lehce hororový příběh na Halloween. Chtěla jsem napsat něco neobvyklého, proto jsem se rozhodla malinko znepříjemnit život hráčům světoznámé počítačové hry The Sims :D Ale víc Vám teď neprozradím, všechno se dozvíte přímo v povídce níže.

A ještě bych chtěla dodat - příběh zakazuji číst za světla! :D Pokud to nestihete dnes na Halloween, a přesto si ho budete chtít přečíst, udělejte to prosím, až bude tma, jinak to nebude ono :)


Stalo se to přesně před rokem, v Předvečer Všech svatých. V té době jsem byla naprosto zblážněná do The Sims - měla jsem doma všechny díly, každý dodatek, který existoval. A co se hodin, které jsem hraním strávila týkalo, za to vysoké číslo by mě mnoho lidí považovalo za blázna. V podstatě se jednalo o můj druhý život; zcela jsem hraní propadla.

Toho osudného večera jsem si vytvořila v The Sims novou rodinku a vzhledem k tomu, že byl již zmiňovaný Předvečer Všech svatých, schválně jsem je pojmenovala "Strangers". Otec byl podivín od hlavy až patě - nosil barevý hábit a ty směšné letecké brýle. Matku jsem však úmyslně vytvořila v kontrastu - hezká blondýnka v oblečení, které se tou dobou zrovna nosilo, s pěkným účesem a líčením. Měli spolu jedno dítě, syna, který se zatím nijak zvlášť nelišil od ostatních dětí, protože jeho osobnost se teprve vyvíjela.

Začala jsem hrát někdy kolem šesté odpoledne, přesný čas už si moc nepamatuji, vzhledem k tomu, co se stalo potom. Ze začátku bylo všechno v naprostém normálu - rodinka měla svůj život, hezký dům a poměrně dost přátel ze sousedství. Amandě a Peterovi (jak se moji simíci jmenovali) se dokonce narodilo druhé dítě. Jediná věc, která mi na tom připadala zvláštní byl fakt, že vše celá hra byla v angličtině. Ještě nikdy předtím se mi nic podobného nestalo, protože jak základ, tak dodatky, které jsem si ke hře koupila, byly normálně v české verzi a pokaždé, když jsem hrála, tak jsem měla kompletní hru v jazyce českém. Tentokrát však ne. Rozhodla jsem se ale, že to nebudu řešit, že to je asi jen nějaká chyba a že se to později určitě vrátí zpátky do normálu. Angličtina mi nedělala problém a navíc jsem už díky své mnohahodinové praxi v hraní přesně věděla, kde co je, takže jsem překlad vlastně ani nepotřebovala.

Mamka mi kolem půl desáté přišla říct, že už bych měla jít spát a že u toho nemůžu trávit tolik hodin. Samozřejmě, že jsem ji neposlechla - sama totiž odešla hned do postele, takže jsem ji už nemusela řešit a vesele jsem hrála dál. V tu dobu bylo všechno stále v pořádku, tedy až na tu angličtinu.

Odbila dvanáctá hodina a já jsem zaznamenala ve hře podivnou změnu. Moji Simíci zrovna pořádali večírek se sousedy. Obě děti už spaly, ale na oslavě byli snad všichni jejich přátelé a známí. Všechno šlo velmi dobře, ale na minutu přesně ve dvanáct hodin se na ulici před domem objevila velmi podivná postava. Byl to muž v postarším věku, ale zase ne úplný dědek. Měl na sobě černý oblek, vysoký klobouk stejné barvy a dlouhý, protáhlý obličej se špičatým nosem. Nejvíce mě ale zaujaly jeho temně rudé, prázdné oči, ve kterých chyběly zornice. Zajímalo mě, kdo to je, když jsem na něj ale klikla, abych to zjistila, objevilo se mi "Your Friend", což znamená "tvůj přítel". V tu chvíli mě to celkem zaskočilo, protože jsem nikdy předtím v The Sims takovou osobu nepotkala, ale rozhodla jsem se, že si ho nebudu všímat a namlouvala jsem si, že to je jen Halloweenský "bonus" od autorů hry (přičemž jsem v hloubi duše věděla, že to je nesmysl, protože v The Sims autoři nemohou vložit do hry novou postavu, jakmile máte koupené CD a hru nainstalovanou v počítači, přesto jsem se však snažila lhát sama sobě a ignorovala jsem ho).

Pokračovala jsem tedy v oslavách, dokud večírek neskončil a hosté neodešli. "Přítel" stál celou dobu před domem, v momentě, kdy však začali všichni odcházet, se prostě vytratil spolu s nimi.

Moc jsem nad tím už nepřemýšlela a uložila jsem i zbylé simíky do postele. Pak se ale stala další prapodivná věc - hra se zasekla přesně na třech hodinách ráno simíkovského času. Prostě se to seklo a nějakou dobu se to jednoduše odmítalo znovu rozjet. Nefungovala myš, nefungovalo opětovné mačkání klávesy ESC, nefungovalo nic. Po pár minutách se hra dala zase do pohybu, ovšem s menší vadou - nejen, že čas zůstal zaseknutý na třech hodinách ráno (všechno ostatní šlo normálně, později se začalo rozednívat a byl den, jako vždy, jen jsem neměla přehled o tom, kolik bylo ve hře hodin, protože mi to neustále ukazovalo tři ráno).

Byla jsem pitomá. Místo toho, abych nechala hru hrou a ukončila ji, dokud to ještě šlo (pokud to tedy ještě šlo), jsem jen v duchu nadávala na to, že jsem dala tolik peněz za něco tak neschopného a už jsem si plánovala, že hned druhý den napíšu email se stížností autorům.

Nicméně - hrála jsem dál. Amanda chtěla pozvat domů kamarádku ze sousedstí, se kterou se večer předtím setkala na večírku - nebyla však v telefonním seznamu. Vlastně tam nebyl vůbec nikdo. Zdálo se, jako by celé městečko zmizelo a zůstala jen rodina, se kterou jsem zrovna hrála. V tu chvíli už jsem byla opravdu naštvaná, ale ani to mě nepřimělo zmáčkout ten pitomý knoflík "ukončit hru".

Nechala jsem tedy staršího syna, aby se rozvíjel v umění a pořídila jsem mu malířský stojan, na který začal ihned malovat. Dítě spalo, otec byl venku na zahradě a matka se zoufale nudila. Nevěděla jsem co s ní, ale měla celkem nízký ukazatel zábavy, a tak jsem jí nechala pustit rádio a tančit.

Zarazila jsem se však hned v momentu, kdy začala hrát hudba. To, co vycházelo z rádia, totiž nebyla ta "simíkovská" hudba, kterou běžně uslyšíte ve hře. Byla to píseň od Jojo - Coming For You. Za normálních okolností by se mi možná i líbila, ale pořád se tam opakovala část textu z refrénu, která mě velice znepokojovala:

I won't let you go,
you know I'm comin' for you.
No matter what it's gonna take,
I gotta make this move.
You're the one that I chose,
you know I'm comin' for you.

Pokaždé, když jsem se pokusila rádio přeladit, stejně vždycky naskočila tahle píseň, která byla zaseknutá na útržku z refrénu. Dokonce jsem zkusila rádio vypnout, ale ani to nepomohlo - nešlo to zastavit. A tak jsem hru stopla, rádio jsem prodala a hudba konečně ztichla.

Než jsem se nad tím však stačila trochu více zamyslet, všimla jsem si něčeho ještě mnohem podivnějšího. Jake (jak se jmenoval ten jejich kluk, co jsem ho nechala malovat obrázek), maloval obraz, který mi byl až příliš povědomý. Uvědomila jsem si totiž, že se mu pod rukama rýsuje můj vlastní portrét.

V tu chvíli jsem už byla docela vyděšená. Bylo to až příliš děsivých náhod na to, abych je mohla všechny ignorovat. Proto jsem se rozhodla zjistit, co je "Your Friend" ve skutečnosti zač a byla jsem si téměř jistá tím, že přítel to tedy určitě není.

Když se v The Sims setmělo, "Přítel" znovu stepoval před domem Stangerových. Rozhodla jsem se, že na výzkum vyšlu matku, protože ona byla z rodinky ze všech nejméně praštěná (teda až do té chvíle) a vydala jsem se s ní ven. Když jsem došla k "Příteli", chvíli jsem zůstala jen tak stát před ním, abych viděla, co se bude dít. Nestalo se však vůbec nic, a tak jsem na něj klikla, aby s ním Amanda mohla začít mluvit. Sice měl kolem hlavy několik takových těch "bublinek", kdy si můžete vybrat, jakou činnost po něm chcete, ale všechny ty bublinky byly úplně prázdné. Několikrát jsem klikla na pár z nich, nic zvláštního se ale nestalo a "Přítel" po pár vteřinách zmizel stejně záhadně, jako se vždycky objevil.

Myslela jsem si, že budu pokračovat ve hře normálně dál, stalo se ale něco dalšího. Amandě úplně přeskočilo. Od té doby, co se snažila komunikovat s "Přítelem", se chovala neskutečně divně. Děly se tam věci, které jsem nikdy předtím v The Sims neviděla. Amanda se často zastavovala na schodech, kde by to správně nemělo jít a vydržela tam stát celé hodiny. V noci od té doby nikdy nespala - buď ležela v posteli, strnulá jako prkno a civěla do stropu, a nebo vstala, došla ke kolébce svého malého dítěte, celou noc před ní stála a dítě sledovala bez mrknutí oka. Jednou jsem ji dokonce našla ležet na zemi v křečovité poloze, s naprosto šíleným výrazem ve tváři. Třešničkou na dortu však bylo, když jsem ji jednoho dne přestala trochu hlídat a zaměřila jsem se na ostatní simíky. Prostě jsem ji na nějakou dobu spustila z očí a když jsem si ji pak v domě znovu našla, všimla jsem si, že griluje. Měla jsem docela radost z toho, že se to znovu začalo vracet do normálu a že se Amanda rozhodla něco ugrilovat. Avšak jen do momentu, kdy vytáhla tu věc z grilu. Nebyly to totiž párky, jak jsem se domnívala - Amanda ugrilovala vlastní dítě. Vytáhla ho z grilu, naporcovala ho na talíř a naservírovala ho na stůl. Ačkoli to pořád byla jen hra, nikdy jsem neviděla nic odpornějšího a rozhodla jsem se, že je nezbytné s tímto zkoncovat. Amanda musela zemřít.


Nejprve jsem si myslela, že ji prostě nechám vyhladovět, ale nakonec jsem se rozhodla, že nebude úplně nejlepší, když umře v tom domě, protože by se mohla vrátit jako duch (což je v The Sims na rozdíl od těch ostatních šíleností, co se mi tu noc staly, celkem běžné). Když jsem s ní ale chtěla jít do parku, nešlo to. Zkoušela jsem to i s ostatními členy rodiny, u kterých to normálně fungovalo, jen Amanda nemohla opustit dům.

Nechala jsem to tedy být a hrála jsem dál v naději, že teď, když je to dítě mrtvé, se všechno vrátí zpět do normálu. Později jsem však zjistila, jak šeredně jsem se pletla - tohle byl totiž teprve začátek, jen slabý odvar toho, co se tu noc ještě mělo stát.

Ještě ten večer jsem našla Amandu mrtvou - visela na pouliční lampě před domem, její obličej nabral nechutně fialovou barvu a oči jí lezly z důlků. Bylo to reálné, až příliš... Vypadalo to tak skutečně, že mě to opravdu vyděsilo. Snad ani nemusím zmiňovat, že simíci se v The Sims neoběšují. Nikdy.

Snažila jsem se tělo odstranit všemožnými způsoby, ale nešlo to - musela jsem ho tam nechat viset. Jak jsem předpokládala - duch Amandy se vrátil. Ale místo toho, aby se chovala tak, jak to bývá u duchů v The Sims zvykem (pohybují se po době, straší ostatní simíky a podobně), tak jen celou noc stála před prázdnou kolébkou a hleděla na ni. Snažila jsem se ji odstranit (tu kolébku), samozřejmě to však nešlo.

Zbývali mi už jen otec a syn. V tu chvíli už jsem vážně uvažovala o tom, že hru ukončím, půjdu spát, další den tuhle šílenost povyprávím kamarádkám a společně se tomu zasmějeme. Jenomže mi to prostě nedalo...

Pár dní se nedělo nic zvláštního (kromě ducha Amandy, která tam byla každou noc a jejího těla, stále visícího před domem). Jednoho večera dostal Peter nabídku na noční směnu, kterou jsem samozřemě přijala, protože z toho koukalo povýšení v práci. Poslala jsem ho tedy na noční a to bylo naposledy, co jsem ho viděla - Peter prostě zmizel ze hry. Bylo to, jako by tam nikdy ani nebyl.

Čekala jsem, že pro posledního člena rodiny přijede sociálka, jak to bylo u dětí bez rodičů normální. To se však nestalo - hra pokračovala dál, jako by se nechumelilo.

Hned druhý večer na to jsem si všimla další podivnosti (tou dobou už jsem byla ve fázi, kdy jsem se ani trochu nezajímala o hru jako takovou, jen jsem čekala, co dalšího se ještě stane). Ten malý kluk se díval přímo na mě a mával rukama, jako kdyby se mi snažil něco naznačit. Přiblížila jsem to a naprosto mě šokovala skutečnost, že se opravdu díval přes monitor na mě.


Než jsem však stačila cokoli udělat, na scéně se znovu objevil Přítel. Chvíli stál před domem, jako obvykle, najednou ale celý dům vzplanul a já jsem byla svědkem toho, jak malý syn Amandy a Petera umírá pomalou a bolestivou smrtí.

Měla jsem toho tak akorát dost. Rozhodla jsem se, že hru ukončím, když jsem se ale dostala do Sousedství, zaujala mě další podivnost, která mě už dokonale vyvedla z míry - kousek stranou stál dům s číslem 148, který tam předtím nebyl. Nejspíš bych to tolik neprožívala, kdyby to číslo popisné nepatřilo i našemu domu. A nejen, že měl stejné číslo - celkově vypadal úplně přesně, jako náš dům, jen v simíkovské verzi.

Roztřesenou rukou jsem na něj klikla a čekala jsem, než se dům načte. Na místě, kde obvykle bývá obrázek rodiny, tentokrát nebylo nic. Připadalo mi, že to trvá celou věčnost, než se konečně objevil detail domu. Když se tak ale stalo, srdce mi vynechalo jeden úder.

Interiér vypadal tak, jak u nás doma - všechno vypadalo, jak u nás doma. Mýlila jsem se - ten dům jen nepůsobil, jako ten náš. On to totiž náš dům doopravdy byl.

Nahoře v ložnici spala mamka a dole, v obývacím pokoji, jsem spatřila samu sebe sedět u počítače. Všechno bylo v simíkovské verzi...

Zběsile jsem začala mačkat klávesu ESC, abych tu hru mohla konečně vypnout a ukončit to šílenství. Notebook však vůbec nereagoval. Napadlo mě, že ho můžu prostě zavřít, ale přesně v ten moment, kdy mi do hlavy přišla tato myšlenka, se obrazovka začala vlnit, jako kdyby přeskakovaly signály. Chvilkami se na monitoru mihla děsivá, přiblížená tvář Přítele, která na mě upírala své červené prázdné oči, chvilkami tam blikal nápis "Don't you dare quit the game!", což v překladu znamená "Neopovažuj se ukončit hru!".

Nevěděla jsem, co mám dělat, nešlo to nijak zastavit. Najednou jsem ale ke svému šoku spatřila před domem postavu, kterou jsem v tu chvíli chtěla vidět ze všech nejméně. Stál tam Přítel a zíral na vstupní dveře.

Hodiny v chodbě odbily třetí a on se rozešel vpřed, směrem ke dveřím, které vedly do našeho domu.

"Ne! Ne!" vykřikla jsem jako smyslů zbavená. Jistě, že mě napadlo, že pokud se to děje v The Sims, mohlo by se to samé stát i ve skutečnosti. Jindy ne, dnes v noci však ano.

Jakmile překročil práh domu, už nešel - běžel napříč chodbou, přímo k obývacímu pokoji, ve kterém jsem seděla já. Na monitoru se na dvě vteřiny objevil nápis "It's your turn", což v překladu znamená "Teď je řada na tobě", pak počítač zhasl a já jsem se tam ocitla v naprosté tmě.

Nevěděla jsem, co mám dělat - byla jsem tak vyděšená, že jsem nebyla schopná jediného pohybu. Jen jsem neustále upírala pohled do prázdného rámu dveří a čekala jsem, kdy si pro mě přijde.

Asi na desetinu vteřiny světlo zablikalo a já jsem ho spatřila stát ve dveřích - černý oblek, bledá, protáhlá tvář, dlouhý, špičatý nos a rudé oči bez zorniček. Byl tam se mnou, a já s ním.

Když světlo znovu zhaslo, začala jsem křičet jako smyslů zbavená. Ten, pocit, že jsem s ním osamotě v jedné místnosti a že nevím, ve které části pokoje se zrovna nachází, mě doháněl k šílenství, ale ačkoli to bylo k nesnesení, nedokázala jsem se přimět k útěku. Měla jsem totiž hrůzu z toho, že kdybych se pokusila uniknout, v té tmě narazím přímo na Přítele.

Světlo znovu zablikalo - Přítel stál o dva kroky blíž ke mně a tímto způsobem se stále přibližoval. S každým zábleskem byl blíž a blíž, už natahoval ruku, téměř se mě dotýkal...

Když se na chodbě najednou rozsvítilo světlo.

"Co se to děje?" ozval se mamčin rozespalý hlas. "Proč tolik křičíš?"

A v ten moment zmizel.

Mamce jsem všechno řekla a přinutila jsem ji, abychom okamžitě opustily dům. Z nějakého záhadného důvodu mi to uvěřila, ale asi jsem měla jen štěstí v tom, že mamka na nadpřirozeno věří už odjakživa (narozdíl ode mě, já totiž věřím teprve od té noci).

Zbytek noci jsme obě strávily u babičky, kde jsme počkaly, až se taťka vrátí ze služební cesty. Nechtěla jsem se tam vracet, ale musela jsem. Všichi tři jsme se tam společně a za světla vypravili, zničili jsme tu prokletou hru i s počítačem, prodali jsme dům a odstěhovali jsme se pryč.

Od té doby jsem už na The Sims ani nesáhla. Dnes je to však rok od oné noci, co jsem naposledny viděla Přítele. Dnes opět nastane ta magická noc, kdy je hranice mezi světem lidí a nadpřirozených bytostí nejtenší. A dnes mám opět strach, že si pro mě přijde...
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Anketa

Báli jste se? :)

Ano
Ne

Komentáře

1 Crazy Jull Crazy Jull | Web | 31. října 2015 v 20:05 | Reagovat

Moc pěkně píšeš. Strašně se mi líbila tato povídka. :)
-CrazyJull

2 extras-diary extras-diary | E-mail | Web | 31. října 2015 v 20:16 | Reagovat

[1]: Děkuji :)

3 Roxy Roxy | Web | 31. října 2015 v 20:26 | Reagovat

No tedy, tak teď nevím vůbec co říct. Příběh jsem celý přečetla a opravdu musím uznat, že máš talent. :) Ikdyž je to jenom čtení, tak jsem si to zvládla úplně představit, jako bych to sama prožívala. A popravdě jsem se opravdu bála, zrovna mi někdo napsal na mobil a ten zavibroval, toho jsem se taky pěkně lekla. :D Já jsem se nikdy čtení strašidelných povídek nebála, nějak jsem si to nepředstavila. Ale ty jsi to svedla napsat tak, že si to člověk opravdu dokázal představit. :D Teda, teď budu mít zlé sny! :D A ten závěr, fííí...:D Je to skvělý nápad to napsat takhle spojením s TheSims, moc se ti to povedlo. :)

4 extras-diary extras-diary | E-mail | Web | 31. října 2015 v 20:44 | Reagovat

[3]: Děkuji moc, opravdu si vážím toho, že to někdo dočetl až do konce :-D A je mi líto, jestli budeš mít zlé sny, to jsem fakt neměla v úmyslu :-D

5 Barush Barush | Web | 1. listopadu 2015 v 12:08 | Reagovat

Krásně píšeš, a to dítěěě:DD

6 extras-diary extras-diary | E-mail | Web | 1. listopadu 2015 v 17:55 | Reagovat

[5]: Děkuji :-D

7 luna-dark luna-dark | Web | 1. listopadu 2015 v 23:25 | Reagovat

to mimino na grilu je docela psycho :D

8 karindolli karindolli | E-mail | 8. března 2016 v 16:56 | Reagovat

to je ze hry sims 2???

9 extras-diary extras-diary | E-mail | Web | 19. června 2016 v 22:30 | Reagovat

[7]: Nejvíc psycho je, že to v The Sims fakt jde, když si stáhneš nějaký dodatek :-D

[8]: Jj, je to napsané podle dvojky :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama