Oliver

28. dubna 2016 v 18:32 | Kath |  Píšu
Trochu mě překvapuje, že tohle je teprve druhá povídka, kterou sem dávám, ale asi předtím nebyla příležitost. Myslím, že tahle se celkem hodí k tématu týdne, proto jsem se rozhodla, že ji zveřejním. Napsala jsem to někdy v druháku, tedy minulý školní rok, když učitel češtiny požádal moji kamarádku a mě, abychom napsaly něco do soutěže, protože věděl, že se psaní trochu věnujeme. Soutěž byla celostátní, nakonec jsem kvůli tomu musela jet do Prahy, protože jsem se nějakým záhadným způsobem ocitla mezi prvními dvaceti, ale co už, hlavně, že o tom nikdo ze školy nevěděl :D Byla jsem ráda, že to učitěl nikde nerozšiřoval, nemám moc ráda pozornost. Tady mě ale nikdo osobně nezná, takže to s klidem můžu napsat.

Ani sama nevím, jak mě to napadlo, ale nosila jsem to v hlavě už předtím, ta soutěž mě jen donutila to napsat. Každopádně varuji, že je to strašně sentimentální :D



Zahrada byla zalitá jarním sluncem, jehož paprsky hřály na tvářích malé děvčátko, hrající si ve vysoké trávě. Dlouhé, temně černé vlasy, oči modré jako dvě průzračné studánky... S bezstarostným úsměvem v dětské tváři poslouchala veselý zpěv ptáků, vycházející z nedalekého lesa, přičemž vdechovala omamnou vůni kvetoucích keřů. Seděla u prostřeného stolku a hrála si se svou oblíbenou čajovou soupravou. Na první pohled se zdálo, že je sama, když ale člověk přišel blíž, mohl si všimnout, že se její drobné růžové rty zlehka pohybují v přívalu slov. Musela jsem vypadat opravdu spokojeně, když jsem tam tak seděla u stolku s další židlí naproti sobě. Zdálo se, že je prázdná, pro mě ale nikdy prázdná nebyla. jsem věděla, že jsi tam seděl se mnou.

Vždycky jsem milovala jaro, nejen proto, že to znamenalo spoustu času v zahradě za naším domem. Když přišlo jaro, všechno se probouzelo k životu, všechno, včetně mě. Užívala jsem si každou vteřinku, kterou jsem mohla strávit venku mezi barevnými květy a s tebou, s mým nejdražším kamarádem.

Tehdy ses usmíval, protože jsem se usmívala i já. Měl jsi radost, jakmile jsi viděl tu šťastnou jiskru v mých topazově modrých očích, a ta se tam objevila pokaždé, když jsem s tebou mohla trávit čas.

Byli ale lidé, kteří se snažili našemu dokonalému přátelství zabránit.

"Dorothy, s kým to mluvíš?" ozval se zpoza keřů mámin podezíravý hlas.

"Oliver a já si hrajeme na čajový dýchánek," odpověděla jsem pravdivě.

"Už zase?"

Ano, to byla klasická otázka - "Už zase?".

Nerozuměla jsem tomu. Nedokázala jsem pochopit, co na tom mamince tolik vadilo. Neustále se mě ptala, proč si nenajdu skutečné kamarády (jako kdyby tvoje přátelství nebylo opravdové). Ale nač jsem se měla pokoušet skamarádit s těmi neupřímnými, falešnými dětmi, které jsem znala ze školy? Proč bych s nimi měla vůbec ztrácet čas, když jsem celou tu dobu mohla být s tebou v našem perfektním světě, který patřil jenom nám?

Z počátku si s tím nikdo příliš hlavu nelámal. Rodiče se shodli na tom, že je na světě spousta dětí, které mají svého imaginárního kamaráda (jak tě často nazývali). Jenomže s přibývajícími roky začaly přibývat i problémy.

Přišlo léto (už patnácté v mém životě) a s ním se přiblížily i letní prázdniny. Venku za okny vesele bzučely včelky, zatímco mé spolužačky mluvily všechny do jedné o jednom a tom samém - nemohly se dočkat, až zažijí letní románek s neznámým cizincem v nějaké daleké zemi, kam měla většina z nich namířeno. Já jsem ale nikam jet nepotřebovala, protože ty jsi se mnou byl i doma a já jsem byla spokojená všude, kde jsi byl ty. Jak jednoduché to bylo...

Téměř celé léto jsme strávili spolu - chodili jsme na dlouhé procházky lesem, v obzvlášť horkých dnech jsme plavali v řece, a samozřejmě jsme sedávali v zahradě, kde jsem si mohla vylévat srdce. A ty jsi mi pokaždé trpělivě naslouchal, ač byly moje starosti někdy malicherné.

Měla jsem pocit, že se naše přátelství během toho léta trochu změnilo. Ne, že bych tě neměla ráda tolik, jako kdysi, to by bylo nemožné. Naopak, cítila jsem, že je mezi námi něco víc. Bylo to úžasné, náš vztah tolik připomínal květinu - od poupátka se vyvinul v přenádherný květ, který nikdy neměl uvadnout.

Jenomže pak nadešel podzim.

Nikdo nechápal, co k tobě cítím, nikdo mi nevěřil, že jsi skutečný. Neustále na mě naléhali, abych raději trávila čas se svými spolužáky a nutili mě zapomenout. Jako kdyby to bylo možné... Nedovolili nám trávit volné chvíle v zahradě a nesměla jsem o tobě nikdy mluvit. Místo krásných momentů plných šťastných úsměvů jsem se utápěla v slzách zavřená ve své ložnici, zatímco se zvenčí ozývalo šumění křídel ptáků, kteří se chystali k odletu na jih.

Ta zahrada už tam dávno není. Náš starý dům srovnali se zemí a okolní lesy byly nahrazeny nákupními centry a panelovými domy. Já to všechno ale pořád vidím, a vidím i tebe, můj drahý Olivere. Vždyť stačí jen zavřít oči...

Sedím u okna v chladné, téměř prázdné místnosti a pozoruji krajinu pokrytou sněhovou peřinou. Mráz ozdobil skleněná okna rozmanitými vzory jinovatky a svým stříbrným pláštěm zahalil i ocelové mříže, jenž mě teď od světa venku dělí. Všechno, co slyším, je hrobové ticho, které mi připadá nekonečně dlouhé a věčné, jako kdyby už nikdy nemělo přijít jaro. A kdo ví? Možná, že ani nepřijde...

Kolem mě chodí lidé v bílých pláštích, kteří mi nahánějí strach. Rodina mě už dávno opustila, ale ty jsi zůstal. Všichni ti, kteří byli odjakživa proti tobě, se ke mně otočili zády a ty jediný, koho tolik nenáviděli, jsi mě nikdy neopustil. Jak jen kdy mohli vyslovit, že nejsi skutečný? Jak vůbec dokázali žít ve světě, ve kterém ty nejsi? A jak já jsem mohla žít tam, kde byli oni? Až příliš dobře si uvědomuji, že už to déle nezvládnu... A přece dobře vím, že ty se mnou půjdeš kamkoli.

Pomalu rozevřu dlaň a sklopím oči k několika drobným, bílým pilulkám, které si už nějakou dobu tajně schovávám. Na okamžik zaváhám, ale ty mi konejšivě položíš ruku na rameno a to mi dodá odvahu. Cítím tvůj něžný dotek tak zřetelně, jako nikdy předtím a v tu chvíli se všechny pochybnosti rozplynou jako dým. Když mi prášky zmizí v ústech, s klidným a vyrovnaným výrazem ve své bledé tváři ulehnu na postel a čekám, až se brány našeho světa znovu otevřou a my budeme moci znovu vstoupit do jarní zahrady.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Kačenka Kačenka | E-mail | Web | 29. dubna 2016 v 16:00 | Reagovat

Bylo by to o něco lepší, kdyby sis dala pozor na střídající se osoby vypravěče. Část máš ve třetí a část v první osobě. Taky pozor na formulace jako rty, které se zlehka pohybují v přívalu slov. Když je slov příval, můžou se rty pohybovat lehce? A může být slov příval, když hrdinka v tu stejnou dobu poslouchá zpěv ptáků a vnímá vůni keřů?

Ale bez tréningu není mistr. Jestli chceš, můžeš mi napsat něco pod některou z mých povídek. Třeba tato by se Ti mohla líbit:

http://urejpalu.blog.cz/1604/muz-ze-slunce

2 extras-diary extras-diary | E-mail | Web | 29. dubna 2016 v 16:26 | Reagovat

[1]: To střídání osob je tam schválně, ale děkuji za ostatní upozornění, příště si na to dám pozor :)

3 Monica. Monica. | Web | 29. dubna 2016 v 19:08 | Reagovat

To je krásné. Fakt moc krásné. Ten nápad je úžasný a hrozně moc se mi líbí zpracování. Je to prostě skvěle napsané. Hltala jsem slovo za slovem! :)

4 extras-diary extras-diary | E-mail | Web | 29. dubna 2016 v 20:43 | Reagovat

[3]: Děkuji, jsem ráda, že se to někomu líbí :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama